Několik denních pravidel žáka na duchovní cestě

Zdeněk Jaroš


Ráno v okamžiku, kdy se probudí, má obrátiti svoji pozornost do nitra ve snaze pozvednout vědomí k vyššímu Já (Nad-Já) v meditaci nebo vyšší modlitbě. Má se mu odevzdati a prositi o pomoc pro nastávající den. Nemůže-li cvičiti večer, cvičí nyní své mystické cvičení. Když vstane, má jeho i nejvšednější činnost vyjadřovati něco z elementu nad-Já, který zachycuje ve svých meditacích nebo modlitbách. Při své práci, i nejvšednější, má mysliti pouze na to, co právě dělá, a nesmí dopustiti, aby byla pozornost roztříštěna současně na řadu věcí. Nesmí býti žádný spěch v jeho činnosti. Ať činí cokoliv svým povrchovým vědomím, nemá nikdy zapomínat na Božství. Při stále milujícím připomínání, myslí o vnitřní jednotě a o existenci Nad-Já, oddaně a opakovaně se upamatovává, že vždy a na každém místě a za každých tělesných podmínek je zde toto druhé větší Já, které ho zastiňuje. Tato vnitřní koncentrace v pozadí a přes zevní činnost má se státi zvykem. Kdykoliv se náhle setká s náhlým neštěstím nebo nepříjemným okolím, těžkými problémy nebo nebezpečím, měl by se vzdáti svého egocentrického postoje a předati svůj problém Vyšší síle.

Nedovolí úzkostlivým myšlenkám, aby ho unavovaly, nepodléhá depresi, ale zatím co provádí svoje osobní úsilí zevně, upíná část svého vědomí nepřetržitě dovnitř, přinášeje s ním svůj osobní problém, který ponechává takto rozplynout v připamatování si neosobního, vždy klidného Nad-Já.

Stále by měl pozorovat a kontrolovat obsah svého vědomí a uvědomovat si, že jsou to vlastní myšlenky, které vytvářejí jeho příští osud, možná již příštího dne, týdne, měsíce, roku nebo vtělení. Jestliže přemýšlí intelektuálně, slovně, jeho myšlení by mělo být přesné a jasné, vědomé, logické a cílevědomé, jako by diktoval důležitý dopis nebo zapisoval přesně svoje myšlenky. Jest ztrácením množství energie, jestliže intelekt pracuje mechanicky, bez cíle a bez naší vědomé spolupráce. V příležitostných chvilkách dne se snaží opustiti svůj obvyklý postoj a přijmout stanovisko klidného svědka. Musí se zastaviti, aby uvažoval, že to, co dělá, stane se podobné snu za okamžik nebo dva později, poněvadž to vklouzne do minulosti a stane se nezachytitelným, leč jako vzpomínková představa. Také jak se pohybuje z místa na místo, měl by podobně uvažovati, že místo prve opuštěné se stalo obsahem vzpomínky, a že to, čím je poté, byl vždy - myšlenkovým tvarem, drženým ve vědomí. Měl by si připomínat, že skutečnost tohoto světa není hmotná, nýbrž mentálně konstruovaná, snaže se tak uskutečniti mentalismus. Při styku s lidmi a v jednání má se snažiti uplatniti nejlepší pravidla pro obcování s lidmi a nejlepší svoje kvality. Má jim býti příkladem a poučovati je svým jednáním více než svými slovy. Má hovořiti, když k tomu má rozumný důvod, nebo když je tázán. Má zachovávati stále postoj vnitřní odpoutanosti. Rozumem má říditi a ovládati city. Ve své životosprávě má zachovávati svoje nejlepší mravní zásady. Denně při cvičení "jde do ticha" a prosí, aby se stal průchodem pro božské Světlo k požehnání lidstva.

Pokud jde o morální zušlechťování, zde je minimální, prakticky uskutečnitelný program, který jsme si pro začátek stanovili: Nepomlouvej, nevyčítej a neodsuzuj, ale snaž se naopak vidět a hodnotit příznivé stránky druhých lidí.
Nedávej se svésti k hovoru zbytečnému, malichernému nebo špatnému.
Mluv jen mírně a s rozvahou.
Snaž se mluvit vždy pravdu, ale tak abys neublížil, zdrženlivě a moudře.
Nikdy nikomu nezáviď, ale naopak snaž se radovati z úspěchu a štěstí druhých, tak jako by to byly tvoji vlastní.
Nenávist a hněv musíš okamžitě zamítnout a snaž se je zaměnit s opačným citem.
Snaž se býti co nejvíce snášenlivým, při veškeré spolupráci neosobním a všude se snaž vytvořiti harmonické prostředí.

Co znamená neosobní služba? Ani na Cestě, ani v denním životě nemám hledati jen svoji osobní spásu, svoje osobní štěstí a uspokojení. Naším konečným cíle bude, abychom hledali blaho všech bytostí. Musíme proto snažit pomáhat neosobně skutkem, slovem nebo myšlenkou v denním životě všude, kde budeme vidět, že je to potřebné, účelné a z naší strany rozumné.



Na základě podnětu Jana Lípy přepsal ze stejnojmenného samizdatu text Zdeňka Jaroše (pravděpodobně překlad z blíže nespecifikovaného zdroje, nejspíše od Paula Bruntona) Míra Šrámek roku 2012.



© Zdeněk Jaroš, 2012, © Jan Lípa 2012