JUDr. Oldřich Hein: Vzpomínky na pana Františka Heina



Můj strýc František pocházel ze Studénky u Nové Paky. Měl dva bratry - mého otce Oldřicha a mého druhého strýce Otu, jehož dcera Daniela nyní žije v Austrálii a jsem s ní ve stálém kontaktu.

Františkovi rodiče byli František Hein, krejčovský mistr ve Studénce, a Josefa Zvěřinová, dcera řezníka Jana Zvěřiny z Nové Paky. František jako prvorozený syn dostal jméno po svém otci, kterého jsem však neznal. Někde prý spadl do vody a utopil se. Jejich matka pak své syny vychovávala sama a jejich poměry byly velice nuzné. Až do podzimu prý chodili bosi, a to i do školy jako "přespolní".

František zdědil po svém otci i krejčovské řemeslo, avšak nevím, jak dlouho je vykonával. Již v mladém věku se však v této podkrkonošské spirituální oblasti seznámil s místními spiritisty a přes ně i s duchovně vyspělejšími lidmi, včetně proslulého spisovatele Karla Weinfurtera. Dokonce se prý seznámil i s Paulem Bruntonem, který Československo před válku navštívil a s Weinfurterem i místními mystiky udržoval krátkou dobu i písemný styk. Již ve třicátých létech začal také provozovat jógu a podle jeho slov již v roce 1937 prošel tzv. "duchovní smrtí" (z této doby ještě vlastním jednu jeho fotografii).

Není mi známo, kdy a z jakých důvodů se za války ocitl v koncentračním táboře v Terezíně, kde údajně strávil 3 roky. Z Terezína se vrátil na konci války a prý vážil jen 38 kg (no podle jeho předválečné fotografie jistě před odchodem do Terezína nevážil více jak 55 kg). Lékaři mu prý tehdy předpovídali pouze půl roku života, ale můj strýc říkal, že nebyl nemocný, ale pouze hubený. Na rozdíl od ostatních spoluvězňů totiž dokázal omezit životní pochody a tak pouze minimálně jedl a pil a důsledně se vyhýbal zkažené potravě. Nikdy proto v koncentráku neonemocněl. Po návratu začal pít mléko a jíst tvaroh a do půl roku prý byl v naprosté zdravotní pohodě.

Ze svého pobytu v Terezíně mi vyprávěl pouze jedinou historku, za jejíž přesnou reprodukci však již nyní neručím (je to přece jen dlouhá doba). Když prý jednou kopali nějaký výkop, na chvíli přestal pracovat a postavil se, aby si protáhl záda. Hlídající esesák prý na něho začal řvát a namířil na něho samopal. Můj strýc byl již smířen se smrtí a tak zůstal stát a s úsměvem s díval esesákovi do očí. Ten prý najednou zahodil samopal a utekl. Jak jsem slyšel, tak předávám.

Já se narodil v r.1947 a můj strýc byl mým kmotrem. Protože tehdy se do Prahy jezdilo jen výjimečně, moji rodiče udržovali s našimi příbuznými v Praze (včetně strýce Františka) jen písemný styk a moje matka mu posílala velikonočního beránka. Vím, že jednou z toho byl znamenitý incident, protože moje matka přišpendlila beránkovi místo očí a nosu rozinky a strýc prý tehdy prohlásil, že ho snad chtěla zabít. Moje matka se tehdy velice rozzlobila a přestala si s ním psát.

Strýc začal jezdit do Plzně až tehdy, když se prostřednictvím mého otce seznámil s plzeňským malířem Miroslavem Zikmundem, který se u mého otce vyučil písmomalířem. Zikmund byl velice citlivý a důvěřivý člověk a setkání s mým strýcem na něho mimořádně zapůsobilo. Prý jim tehdy (Zikmund) vyprávěl, jak udržuje styk s velkými (i zemřelými) duchovními osobnostmi a že prý u něho byli v noci Mahariši a Brunton a k ránu se objímali.

Na Zikmundovo pozvání začal můj strýc jezdit do Plzně, kde se seznámil s místními duchovně zaměřenými osobami - např. panem Karlem Svidenským, slečnou Jiřinkou Šmůlovou, ing. Miroslavem Khekem, paní Drncovou a dalšími. Protože já jsem tehdy studoval v Praze a svého strýce jsem zhruba jednou za čtrnáct dní navštěvoval, využil jsem této příležitosti a začal jsem též chodit do ateliéru pana Zikmunda, a to i v době, kdy můj strýc do Plzně nejezdil. Plzeňští účastníci těchto setkání (z nichž kromě mne dnes žije už jen pan Pavel Minařík) pak začali označovat naše schůzky za jakousi "lidovou univerzitu". Nakonec jsem se stal jakýmsi osobním prostředníkem mezi plzeňskými návštěvníky ateliéru pana Zikmunda a mým strýcem a zajišťoval jsem jeho pobyty v Plzni. Pokud totiž nešlo pouze o jednodenní akci, bydlel u nás.

Zážitků z mého přímého kontaktu s mým strýcem mám mnoho, ale vzhledem k uplynulé době je již nemohu časově zařadit. Moje jednotlivé zážitky se také prolínají do té míry, že nemohu ručit za přesnost jejich reprodukce. Spolehlivě vím jen to, že tehdy bydlel na Žižkově v Roháčově ulici, v malém bytě 1+ kk. Pracoval tehdy u ČSA jako uklízeč letadel. K jeho velkým zálibám patřilo bylinkářství a jeho byt byl doslova provoněn směsí nejrůznějších bylin, z nichž připravoval čaje anebo je přidával do svých oblíbených polévek. Z jeho bytu si dále pamatuji pouze skládací lůžko (postel se mu tam nevešla), mnoho skříní s knihami a krabicemi s bylinkami, velkou sochu Buddhy a zhruba 50 obrazů od jeho přítele Františka Drtikola, které měl na volných zdech pověšeny od stropu až skoro metr nad zem. Protože jeho duchovní zaměření bylo obecně známo, byl sledován i StB, avšak při jednom z orientačních výslechů mu prý řekli, že pouze vzhledem k jeho koncentráčnické minulosti jej nezavřou.

K mému strýci do Roháčovy ulice chodilo hodně lidí a sám jsem se s některými poznal. Občas jsem se také zúčastňoval diskuzí, avšak z mého dnešního "úhlu pohledu" musím tyto diskuze hodnotit jako nepříliš duchovně přínosné - přičemž ovšem nevylučuji, že mnohé z toho, co bylo řečeno, jsem vzhledem ke své tehdejší intelektuální nevyspělosti ani nepochopil. Byl jsem tehdy totiž věřící a navíc jsem byl značně ovlivněn naivní duchovní literaturou (např. Bedřichem Kočím - Pavlovy rozpravy). Vůbec jsem např. nebyl náležitě orientován v egyptské, mezopotámské, antické, čínské, perské, indické a arabské filosofii a přestože jsme na právnické fakultě probírali filosofii, tyto přednášky se soustřeďovaly především na filosofii středověkou a novověkou. Proto byly moje vstupy do těchto diskuzí značně nekvalifikované. Skutečností ovšem je, že můj strýc sám označil mnou tehdy studovanou náboženskou literaturu za "duchovní limonádu". Sám mi pak daroval některé knihy, jejichž obsah jsem však pochopil až za mnoho dalších let, při srovnávacím studiu s další filosofickou literaturou.

Kromě početného okruhu přátel a příznivců můj strýc udržoval jakýsi volný svazek s nějakou paní, kterou mí rodiče označovali jako tetu Vlastu. Ta s ním ovšem nebydlela a pouze občas jej navštěvovala. Viděl jsem ji asi pouze jednou v životě a ani nevím, jak se dále jmenovala a proč se rozešli. Potom se oženil s paní Květou, ke které se přestěhoval do Katovické ulice. U nich jsem byl asi třikrát, naposledy krátce před Františkovou smrtí. S tetou Květou si dopisovala moje matka.

Když jsem ukončil právnická studia, můj kontakt s mým strýcem Františkem se omezil pouze na občasnou korespondenci a na jeho příležitostné návštěvy v Plzni. Do Plzně pak přestal jezdit, protože se mu atmosféra v ateliéru pana Zikmunda přestala zamlouvat. Sice jsem jej občas navštívil, ale z obsahu našich diskuzí si již nic nepamatuji. Některá z jeho vyprávění jsem však zanesl do své knihy "Síť víry" (např. příběh o Kjongbu-Rimpočhe a příběh o dvou jogínech).

Naposledy jsem mého strýce navštívil krátce před jeho smrtí. Už si nepamatuji, zda již byl tehdy po operaci krčku anebo ještě ne, ale faktem je, že jsem mu tehdy přivezl promítačku a promítal jsem mu na zeď diapozitivy květeny. Přestože byla zima, najednou začal říkat, že chce ven a že půjde na kytičky. Teta Květa mu tehdy domlouvala a říkala mu: "Ale Frantíku, kam bys chodil, vždyť je leden!" Pak už jsem byl pouze na jeho pohřbu.

Vcelku musím říci, že můj strýc František byl velice vlídný a vstřícný člověk, který sice neměl rozsáhlé filosofické vědomosti, avšak poměrně velice dobře se vyznala v teorii buddhismu a v buddhistické terminologii. Tyto vědomosti převzal od svého přítele a duchovního učitele Františka Drtikola, kterého si velice vážil a jehož fotografii měl i ve svém bytě v Roháčově ulici (v Katovické ulici jsem ji již neviděl). Dlouho jsme si spolu dopisovali, ale mnohé z jeho rad jsem tedy ještě nechápal. Dnes je mi pouze líto, že své současné filosofické práce i názory s ním nemohu konzultovat. Osob tak vlídných a komunikativních je totiž stále méně a zejména lidé nábožensky či duchovně zaměření bývají velice nepřátelští až nenávistní vůči všem pochybovačům a dokonce ateistům, zejména pokud je usvědčují z omylů jejich vlastními argumenty a svatými knihami.

Na závěr bych citoval pouze dva výroky mého strýce Františka:

"A nad vším tím lidským hemžením se ozývá jen tichý kosmický smích."

"Vědí snad idealisté, co je to duch? Nevědí. A vědí snad materialisté, co je to hmota? Nevědí. Tak o co se vlastně hádají?"



JUDr. Oldřich Hein, v Plzni dne 12.11.2012