Vzpomínky na Heina a Klímu - Měsíc a Slunce Zdeňka Jaroše

Na duchovní cestu jsem se dostal sám již v 15ti letech. V mé duchovní praxi však pro mne bylo zlomové setkání s Karlem Míkšovským. Seznámil jsem se s ním v knihkupectví. Přišel tam tenkrát ve chvíli, kdy ještě nebylo otevřené. Něco jsem tam připravoval a on se začal ptát: "Nemáte něco z okultismu?" "Nic tu není, ale sám mám velikou knihovnu." Zašel tedy za mnou a začal si ode mne půjčovat knihy. To byl začátek našeho přátelství.

S Heinem se nejprve seznámil právě Mikšovský - někdo mu jej doporučil. On jej navštívila byl jím naprosto unesen. A druhou návštěvu jsem už šel s ním, byl jsem rád, že jsme našli gurua. V té době jsme prováděli písmenková cvičení. Po seznámení s Heinem jsme přešli k praxi tiché meditace.

V 17ti a 18ti jsem byl hodně živej a řečnej. Dělal jsem přednášky o mystice na dívčím internátě - měl jsem u nich úspěch. Dělal jsem tenkrát vedoucího světnice a guruoval nějakého Honzu Slavíka, ale ten pak umřel na leukémii. Později v jiné světnici Milana Svátka (což byl manžel mé bývalé ženy).
Zkoušel jsem nejrůznější duchovní praxi. Pokoušel jsem se i o Maharišiho praxi, i to usmrcování - zastavování mysli, ale na to musí být člověk satvický, jinak to probouzí tamas či radžas - noemovu archu - ta zvířata v nás.
Jednu dobu, poté, co jsem se seznámil s učením Maharišiho a pojal k němu velkou důvěru, myslel jsem, že to bude moje učení a chtěl jsem jej přijmout za mistra. Ale později mi na tom něco nesedělo a neudělal jsem to. Podobně jsem měl velkou důvěru k Ramakrišnovi, ale ani jej jsem nepřijal za svou nauku, ač mi byla hodně blízká.

František většinou něco šil, když jsem k němu přišel, odložil to, předčítal mi z Upanišád (o joginu váhavcovi, o trojzubci apod.) Od Františka jsem dostával i literaturu - Bruntona, Rechunga a další. Dostal jsem od něj i knihy Slovo Buddhovo a Čínský mudřec. "Slovo Buddhovo musíš číst rozumem a Čínského mudřece srdcem", říkával František. Nejblíže měl ale František k tibetskému buddhismu. Vzpomínám si, jak se mu řadu let opakovaně vracelo jedno jméno - Huchuchta. Neustále znova a znova. Po čase jsem zjišťoval, co to znamená - je to funkce v kláštěře tibetského buddhismu.

Velice blízký a intenzivní vztah měl František ke svému Mistrovi - Františku Drtikolovi, ačkoli se s ním "často sekal", jak sám říkával, uznával ho jako svého učitele. Po jeho odchodu sháněl a přeposoval jeho texty a vzpomínky žáků na něj, sestavoval je do souborné knihy a pečoval i o jeho překlady.

Mým druhým mistrem byl Petr Klíma - byl mistr malých mysterií - byly mu jasné všechny symboly. Chodil jsem k němu často a pravidelně v letech 1953, 1954 a 1955. Klíma mě přesvědčil, abych se vrátil zpět na vojnu poté, co jsem z ní dezertoval. Naštěstí jsem ještě neměl po přísaze, proto po mém návratu nebyly dopady takové. Dal mi adresu na M. Heranovou. To byla komunistka, která přepisovala a vydávala knihy s duchovní tematikou. Byla členkou Kruhu duchovního bratrstva, kam jsem také docházel na přednášky. Po roce 1955 jsem se odstěhoval z Prahy, a tak mé návštěvy se staly méně častými, nicméně i nadále jsem jej navštěvoval.

Oba moji mistrové se vzájemně znali a jistou dobu i setkávali. Klíma pořádal společné meditace, jichž se občasně účastnil i Hein.
Jednou se na takové meditaci František Hein s Klímou pohádali kvůli ásaně.... Tenkrát se viděli naposledy. V jedná z cca dvaceti původních knih Františka Heina se zminuje i o postavě Petra Klímy (alias Touška), jedná se o knihu Hrubý šat, kapitolu Tlustý asketa, ve které ho sice s jistou nadsázkou, avšak poměrně věrně vykresluje. Jeho knihy však kromě duchovních poučení obsahovaly i dobové vzpomínky na řadu dalších velikánů tehdejší doby.

V té době jsem měl s Františkem také jeden spor - ten říkal o tom, že Weinfurter popisoval písmenková cvičení chybně, já je podle něj cvičíval, tak mě to zajímalo. Správné pojetí bylo popsáno v časopise Isis. Avšak František mi knihu odmítl půjčit. Ještě jsme si vyměnili dopisy a tím se písemně rozešli. Pak jsme se ještě jednou viděli - setkali jsme se v tržišti u burzy, kde jsme ještě vedli na dlouhou dobu poslední rozhovor. Poté jsme se celá léta neviděli....
Tenkrát, když jsem od svého Mistra Františka odcházel, jsem měl dojem, jakoby se mi nad čelem oddělovalo temeno - jako otlak od čepice. Na začátku své duchovní cesty se mi zdál jeden sen, kdy mi Hein dával uniformu, ale byla mi malá. Po odchodu od Františka jsem měl další sny, v nichž mě František nadále provázel: FH přišel ke mně, už zchátralý, na zádech měl nějaký pytel. Jindy mi ve snu říkal: je třeba rozsvítit velké světlo, abychom se přestali báti stínu.
Mikšovský chodil k Františkovi dál. Ten o něm, že je Miláček Boží, pro samádhí, které zažil Karel při odpočinku na lavičce ve Vysočanech blízko továrny před druhou směnou.

S Klímou jsme četli texty jako např. Buddhovy řeči přímo v němčině.
Klíma měl řadu sil "dokážu si jinýho člověka navlíct jako punčochu", říkával.
Klíma říkal o Františku Heinovi, že nedošel až na konec. Po letech jsem se na to ptal Františka a ten odvětil: "Z vyššího hlediska se to už zdá být konečné."
S Klímou jsem měl společného přítele, který mne s ním seznámil - Krameriuse, toho ale Klíma odmítl vzít za žáka jako ženáče. Byla u něj dlouhá čekací doba - asi rok. Mě za žáka přijal pro moje neskrývané nadšení pro duchovno. Žádný oficiální akt přijímání ovšem neexistoval, šlo o to, že jsem k němu mohl chodit. Klíma byl proti Drtikolovi zaujatý, tedy především proti sexuálním praktikám jeho žáků. I to jsem se pokoušel zohlednit ve své vzpomínce na Fránu Drtikola.

Po čase jsme se s Františkem Heinem znovu setkali v kině Aero, zašli pak s paní Květou k nám a naše přátelství znovu pokračovalo. Poté se dal s paní Květou dohromady a odstěhovali se do Bohnic. Několikrát jsem tam za ním pak ještě byl. Byl už starý a nemocný, trpěl roztroušenou sklerózou, ale byl stále duchovně pohotový, okamžitě odpovídal, ale pohybově na tom nebyl dobře.
Párkrát jsme byli i na procházce s ním a s paní Květou nad Trójou. Vedli jsme hovory o všech duchovních věcech, František dokazoval, že už nepodléhá příkazům, že už je nad věcí a např. může zabíjet i hmyz. Ke stáru se pak stal milovníkem kávy, stejně tak jako o mnoho let později já.

Měl jsem dva učitele, stejně jako Buddha. Jeden byl jako Měsíc a druhý jako Slunce. Pan Klíma představoval Slunce - rozum a Hein Měsíc - cit. Pan Klíma mi byl bližší. Byl to mistr malých arkán, které končí mystickou svatbou...
František měl čistou, téměř dětskou povahu, byl hodně citový, bhaktický!!! Byl pro mě směrodatný v tom, že byl schopen utišení a ponoření se do samádhí. "Těsná jest brána a úzká cesta, kteráž vede k životu a málo jest nalézajících ji." (Matouš 7,14) Těmi slovy jsem se loučil 25. února 1984 ve strašnickém krematoriu s Františkem Heinem, který touto branou prošel a úzkou cestou šel v pokoře a se skromností a bez okázalosti navenek.



Hovory a vzpomínky pana Jaroše zaznamenal Jan Lípa, 2.10.2007.

Š Zdeněk Jaroš, Jan Lípa






Zírání dharem v MP3 ke stažení - namluvené Janem Černochem ze Studénky.