Maliarik: Cesta k Blahu a Míru

ČTYŘI VELKÉ SKUPINY BUDDHISMU

1. MADHIAMIKA: /ABSOLUTNÍ NIC - SARVA ŠUNYA/
Učí, že vše je Ničím. Vše je Prázdno.

2. YÓGAČÁRA: /ABSOLUTNÍ NIC + VĚČNÉ VĚDOMÍ/
Učí totéž, avšak tvrdí, že zároveň existuje také intimní Poznání, Vnitřní Cítění - Vědomí, kteréž jest Věčného trvání.

3. SANTRÁNTIKA: /VNITŘNÍ VĚDOMÍ + ZEVNÍ ČASNÉ PŘEDMĚTY/
Učí Intuitivní Poznání, Vnitřní Cítění, Vědomí. Učí však současně také existenci zevních předmětů - věcí.

4. VAIBHÁŠIKA: /ZEVNÍ PŘEDMĚTY + JEJICH FORMÁLNÍ VNÍMÁNÍ/
Je toho názoru, že zevní předměty nevnímáme dle jejich podstaty, tj. čím ony ve vnitřní skutečnosti jsou, nýbrž toliko, jak se ony v různých obrazech a formách duchu našemu presentují.



Komentář Dr. Jiřího Holby (spaciálně pro naše stránky):

Čtyři hlavní buddhistické školy podle tibetských doxografů

1. Madhjamaka: indická buddhistická mahájánová škola. Podle nauky této školy jsou všechny věci prázdné (šúnja), tzn., že postrádají nějakou trvalou a neměnnou esenci neboli vlastní bytí (svabháva), protože vznikají a zanikají na základě svých příčin a podmínek. "Zakladatelem" této školy byl indický mnich Nágárdžuna (asi 2. st. n. l.), jehož hlavním textem byla Múlamadhjamakakáriká. Pokud by podle Nágárdžuny byly věci obdařeny neměnným vlastním bytím (svabháva), nemohly by se měnit a nepodléhaly by kauzální závislosti.

2. Jógáčára: spolu s madhjamakou jedna ze dvou hlavních škol mahájánového buddhismu v Indii. Její založení je připisováno dvěma (snad nevlastním) bratrům Asangovi a Vasubandhuovi (asi 4.- 5. st. n. l.). Podle této školy jsou všechny jevy, které zakoušíme, pouhými výtvory naší mysli. To se interpretuje dvěma způsoby: (a) jako idealismus, tzn., že veškeré vnímání je vytvářeno myslí a nemá žádný základ ve vnější skutečnosti; (b) jako fenomenologické "uzávorkování" vnějších předmětů, které se místo nich zaměřuje na to, jak funguje naše mysl. Tato pozice je založena na faktu, že každá zkušenost je mentální událostí a je interpretována myslí. To znamená, že každý jev je již vždy podmíněn naším vědomím a nemůže být mimo něj poznán. To však nemusí znamenat, že mimo naše vědomí žádné věci neexistují.

3. Sautrántika: raná indická buddhistická škola, založená na výkladu súter. Na rozdíl od jógáčáry nebo vaibhášiky, kde se vědomí (vidžňána) spojuje s různými psychologickými faktory (čaitta) jako např. s nenávistí nebo chtivostí, podle sautrántiky tyto psychologické faktory nejsou od samotného vědomí odlišné. Sautrántika neuznává kauzální vztah mezi dvěma souběžnými prvky. Aby mohla příčina vyvolat následek, musí existovat alespoň o okamžik dříve než následek. To znamená, že poznávaný předmět, jenž je považovaný za příčinu vědomí, musí předcházet jeho poznání. Navíc to, co člověk vnímá, je kognitivní obraz (ákára) předmětu v jeho vlastním vědomím, jenž reprezentuje onen předmět; člověk nemůže přímo vnímat samotný vnější předmět a jeho existence je odvozována z jeho kognitivního obrazu.

4. Vaibhášika: indická scholastická tradice, která je založena na textu Mahávibháša (asi 2. st. n. l.). Podle tibetských doxografů je spolu se sautrántikou považována za jednu ze dvou škol "hínajány" (dosl. malé vozidlo). Podle vaibhášiky existuje 75 základních jsoucen (dharma), které už nelze dále rozdělit ani analýzou, ani materiálně. Z nich se skládají všechny materiální věci. Dharmy, které v rychlém sledu neustále vznikají a zanikají na základě příčinnosti (karman), nejsou pouhým okem spatřitelné a mohou být nazřeny pouze pomocí analytického vhledu i poznání (pradžňá). Oproti sautrántice je podle naivního realismu vaibhášiky vnímání bez obrazu (nirákára) a probíhá na základě přímého kontaktu mezi smyslovým orgánem a vnějším předmětem.

26.7.2010



Pozn.: jedná se o přesný přepis textu vybráného Janem Lípou ze 2. svazku Buddhových řečí z knihovny Františka Heina a okomentovaného Dr. Jiřím Holbou.