Těsná jest brána a úzká cesta,
kteráž vede k životu
a málo jest nalézajících ji.
Matouš 7,14
Těmi slovy jsem se loučil 25. února 1984 ve strašnickém krematoriu s Františkem Heinem, který touto branou prošel a úzkou cestou šel v pokoře a se skromností a bez okázalosti navenek.
Tichost, utišení byly prostředky, jimiž pronikal k jádru duchovního dosažení. Jeho něžný hlas byl sám o sobě již poezií. Nerýmovaných verších zaznamenával své rozpoložení a své míruplné extáze.
Jím sdělované pravdy byl nedogmatické, ale potvrzené vlastní zkušenosti.Prostřednictvím Františka jsem se seznamoval s buddhismem a s indickými a čínským prameny. V době, kdy pracoval jako domácí krejčí kdykoli jsem přišel, odložil rozpracované dílo a předčítal mně z Mahábháraty nebo z děl Leopolda Procházky. Nejpřednější pro něho byly duchovní věci. Mám za to, že pro něho bylo vlastně duchovní všechno.
V Drahaňském údolí měl ve stráni malou chatku, kterou dlouhodobě opravoval a ze které chtěl vytvořit "ašrámek" pro své žáky.
Sbíral bylinky, a v tom byl odborník. Nejednou mně poradil při zdravotních potížích.
Doma brousil drahokamy, nebo jiné kameny. Pocházel od Nové Paky, kde měl možnost kameny sbírat. Spolu jsme byli u Radotína sbírat trilobity....
Zdeněk Jaroš, v Praze, podzim 2006